(2) Síla slov jednoho pacienta

12. listopadu 2015 v 21:33 | Mitsuki |  Zaujalo mě
Pokračování slov jednoho tajemného básníka ;-)




Vy kuchaři, co u sporáku stojíte,
do hrnců hledíte, co uvařit nám máte,
co chutnalo nám a dobré by to bylo, aby se nám to neprotivilo.
Už pobývám tu delší čas a Vaše jídlo bych si dal zas,
jak chutné je a ho dost,
že by si ho dal každý host.

Již stár jsem a trápí měl žal, rád bych to dal dál,
kdyby to někdo chtěl,
vůbec bych mu to nezáviděl.

Mládí v modravou uprchlo nám dáli,
hlavu šedivý už zdobí vlas,
co krásného kdysi bylo,
již nikdy nevrátí se zas.

***

Těm, jemž na posteli leží, a v uzdravení věří.
Těm pár řádků posílám, že na ně doma vzpomínám.

Ty chlapčce milý, jež na posteli ležíš, do tmy hledíš.
Jak ty smutný život jsi měl.
O mládí jsi přišel,
o stavění z písku báboviček, hraní kuliček.
Jezdění na kole a o co všechno život dal
a později, až je starý, rád vzpomíná.
Jak bez maminky jsi žil
a lásky Nebeské a štěstí v rodině jsi neměl.
Když zdráv jsi ještě, tys v posteli ještě byl
a maminka přišla, po hlavě tě pohladila.
Co chlapčce v životě bolesti jsi prožil,
vždy dost jsi nad tou nemocí zvítězil.
Teď už sedíš, oči ti září a vůli žít nad nemocí zvítězit.
Za chvíli život rozdělí Vás zas, přeji Ti bys
vydržel, se životem se rval
a nikdy se nevzdával.

***

Jsem na verandě, slunce se na mě směje,
hory na mě volají, lákají mě do stínu svých stromů,
do vůní jehličí.
Do ticha toho lesa na hřiby jsem chodíval
se svou Milou pobýval.
Jen stromy jsou svědky toho,
jak rádi jsme se měli
a všem lidem jsme jejich lásku
nezáviděli.

Vy chlapci, jež postavy zápasníků máte
s nemocnými se nataháte.
Co síly do toho dáte, než je okoupáte.
Nerad bych Vaši práci dělal,
raději uhlí bych v dolech kopal.

***

Proč v duši a srdci máte žal, když všichno Vás bolí.
Co já jsem říci měl,
když v moři v bouři v lodi jsem se potápěl,
co slané vody pil, než jsem se zachránil.
Tak zde ležíte, v pomoc Boží věříte,
věřte moji milí,
že přijde v pravou chvíli,
když vaše duše k nebi se vznese,
kde nikde bolesti nebude, kde krásně bude.
Kde malé děti nebudou řvát
a na vás se jenom smát!

***

Doby, kdy malincí jsme byli,
v písku si hrávali, bábovičky stavěli,
pak později na kolech pod štanglou jsme jezdili,
po ulici kolkem kamarádky od kol jsme honily.
Když maminka doma byla,
do práce nechodila, jak o nás se starala,
oběd nám dávala, na vás se smávala,
jak ráda nás měla,
když jsme nemocní byli,
u postele sedávala, v noci nespávala,
než jsme se neuzdravili.
To bylo dětství!

Pak byly děti, dneš již před důchodem
a na své mládí a maminku nikdy
NEZAPOMENOU!

***

Šéfová, každý den, co Vám uplyne jako sen,
nevím, co jsem Vám udělal
a na Vaše čelo vrásky přidělal.
Já vždy ženy rád jsem měl a o lásku se s nimi dělit chtěl.
Nevím, co bych za to dal, kdyby jste se na mě usmála
a slovo mi podala.
Než za pár dní odjedu a už nikdy nepřijedu.
Život jde stále dál,
co člověk by za to dal,
kdyby zastavil se čas
a Vaše čelo se rozzářilo
a na mě ve zlém nehleděla
a Vaší rukou mě v duchu pohladila.

***

Ládíku náš milý, vousy a vlasy už máš bílý,
stále se jen usmíváš,
radio nám pouštíváš,
by smutno nám nebylo
a lépe se nám žilo
a nic nás netrápilo.
Nevím, jaký život jsi žil,
co jsi se natrápil,
zda ženu máš
a děti k tomu, co patří do každého domu.
Oči Ti září, jak šťastný bys byl a to štěstí každý ti závidel.
Nevím, jak se těšíš domů, zda nějaký máš, zda pod maskou přebýváš.
Co přeji Ti Bys šťastný byl a každý Ti to štěstí
"záviděl"!

***
Zde sedával ten, jež zde prožil kus života
jako sen,
kde svět se usmíval
a na mládí vzpomínal.

***

Ženy, ješ nemocné jste, na postelích ležíte,
ke stropu hledíte a vzpomínáte,
kdy mladé a krásné jste byly,
když krev se ve Vás bouřila. Jak svého Milého
k ňadrům jste tiskla, co vášně jste v těle mělam
že leckterá vy Vám to záviděla.
Léta utekla a mládí k tomu. Teď již léta máte
a bolesti k tomu.

Jak krásné oči máte,
když se na mě podíváte.
Škoda, že nemám dvacet let,
zahleděl bych se do nich hned!

***

Před každou ženou je nutno hlavu sklonit,
jen o ní pěkně mluvit,
neboť bez nich by jsme nebyli
a když malí jsme zlobili.
Již v dávných dobách v Řecku o krásnou Helenu
se Priam bil a sedmiletou válku s Trojou způsobil.
Tak do dneška to jde,
muž o ženu bojuje,
za ní chodí a o ni se bojí a kde to jde,
zahýbá.
Pak pláče a naříká, když před prahem kufry má.

Milí muži, radu Vám dám,
za chvíli u té druhé láska pomine
a zas jak u bývalé ženy
to je.

***

Milá paní, jak zde sedíte,
na svého muže hledíte,
jak mlád a krásný byl,
co se s Vámi natěšil.
Co prožili jste spolu,
co děti jste vychovali,
než vyrostli,
jste se o ně báli.

Tak zde sedíte, na svého muže hledíte,
co nemoc z něho udělala,
všechnu krásu lidskou mu vzala.
Je kruté Vám to říci,
že lépe by bylo,
kdyby k nebi jeho tělo odletělo
a Vy stěstí a lásky užila
a dlouho se na tomto světě těšila.

Tak dnes s psaním končím
a tímto se s Vámi loučím,
dobře u Vás bylo,
na jídle se nešetřilo.
Úsměvů bylo vždycky dost
a nebyla nikdy zlost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama