(1) Síla slov jednoho pacienta

12. listopadu 2015 v 20:05 | Mitsuki |  Zaujalo mě
Z letní praxe si uchovávám v telefonu vyfotografované vzkazy jednoho pacienta, které jsem našla zapsané do knihy "stížností" tamějšího oddělení. On si ale vůbec nestěžoval. Byl(je) to pravý poetik a čtení jeho zápisků dojímá. A jelikož mě dnes bere melancholie, myslím, že je ten správný večer na zveřejnění jeho tvorby :-)




Všem lékařům a sestrám

kteří se mě o starali, veškerou péči
mi dávali, těch pár řádků píši
by někdy si na mě vzpomněli
a nikdy nezapomněli.

Pacient.

***

Rád žil a rád se smál
svou ženu a psa miloval.

***

Jak čas plyne a já odejdu v dál
vzpomeňte si někdy na toho,
kdo Vás měl opravdu rád!
a zdraví
Vám přál

***

Hezký pozdrav z lesů a strání,
kde vítr se prohání,
kde v řekách čistá voda je,
až se srdce zachvěje.

Vy lékaři, jež kolem nás v bílých pláštích,
chodíte ve dne v noci na nás myslíte,
jak nám pomoci, kdy nás něco bolí,
co nás trápí, jak nám vyhovět,
by se nám lépe žilo, aby nás to netrápilo,
aby nás to přebolelo,
co by nás uzdravilo, aby běhat jsme zas mohli
a zbytek života bez bolesti prožili.

Váš pacient

***

Sestry, milé sestry v bílém.
co Vy se kolem nás nachodíte,
co se Vás natrápíme, co nocí nás nahlídáte,
co léků nám dáváte a milé slovo podáváte,
když nás něco bolí
nebo smutek v duši máme.
Ještě že nás na ňadra nepřitisknete a s námi se pomazlíte
jak kdysi jsme byli malí a v noci se báli.
Tak se prosím na nás nezlobte,
když Vás zlobíme!

***

Zde, kde těžko se usíná
na mládí vzpomíná
již stár jsi
a smutek v duši máš,
na vše si vzpomínáš.

Když jsme se líbali, do očí se dívali,
jak krásné oči měla,
jak zářily v té tmě, když zavřu oři,
stále je vidím, jak do tmy hledím.
Když ruce kolem krku mi dala
na mě se podívala a její rty
zašeptaly Rád mě máš, Miluješ mě?
Co jsem měl říct, v náruč ji stisk.
Mám, má lásko, již 65 let.
Vždy měl.

***

Maminko má milá, u Vaší postele sedím,
po vlasech Vás hladím, ještě nedávno u Vaší postele
hromada lidí seděla, rádo Vás mělo,
na Vás se smálo, nyní zase zde ležíte, ke stropu hledíte a přemýšlíte,
zda dobře dojeli, zda nehodu neměli,
zda se jim něco nestalo,
kdo by za Vás děti a vnoučata vychoval.
Kdo by se na ně smál, pohádky jim vykládal, do postýlek ukládal,
kus svojí lásky jim dal.
Lékaři duší Vám to psal a na Vás
vzpomínal!

Paní, jež na posteli ležíte, na ni hledíte,
když mě neznáte a já Vás též,
co Vám mám říci a čím potěšiti.
Váš Milý, jestli ještě nějakého máte, na mě se nezlobil
a nakonec nežárlil.
Jistě víte, co mužů o ženy se bilo,
co život pro ně ztratilo,
v lesích po sobě střílelo a rvalo!

***

Tak zde sedím, z okna hledím
a vzpomínám na své mládí, co všechno jsme vyváděli,
za holkama jsme chodívali a s nimi se milovali.
Bylo to krásných 19 let, nic nás nebolelo, všechno v nás vřelo.
Jak bylo zima, tiše padal sníh,
my v tom lese se milovali tenkrát.
Nás nic nebolelo
a nevím,
kde se to teď na mě vzalo!

***

Pavlíku náš milý, máš zde dlouhou chvíli,
za chvíli do sanitky tě dají a domů s tebou spěchají,
kde na tebe již čekají, kde slípky hlad už mají
a ostatní zvířata k tomu,
jež jsou pány Vašeho domu.
Už těšíš se jak doma na lavičce
budeš sedat, na sluníčku se vyhřívat
a na své kamarády v nemocnici vpzomínat.

***







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama